Všichni se ženou jenom jedním směrem,
do tropů, ke světlu a za sluncem.
Koukám na nebe, buřňáka přitahuje sever,
jako by hledal cestu z klece ven.
Kašle na všechny teplé lužní lesy,
láká ho pustina, bílá a bez hlesu.
Doletí, zakrouží, chraplavě povzdechne si
a zmrzne pohozen na ostrém útesu.
Ach, nebylo mu dobře v subtropickém klidu?
Co má pták z křišťálu, z tmy indigové noci?
Vrátit se zpátky na Krym, na Floridu…
Jenomže zdolej tuhle štreku bez pomoci!
Zbývá jen prázdnota a věčný nálet ptačí,
pár nelítostných skal, které jsme dobyli.
Vím, co mě čeká, tahle lekce stačí.
Až dojdu, snad tě potkám – na chvíli.